Odpověd na otázku „Do Maroka na motorce?“ je jedině „Ano, určitě ano!“.

Zvažujete li kam se vydat provětrat jízdou na motorce, Maroko by nemělo zůstat ušetřeno vašich úvah. Je to země zaslíbená ať už jízdě v terénu nebo po silnici, nejlépe pak v kombinaci obojího na enduru potažmo silničním enduru. Navíc je to země jak shovívavá k začátečníkům, tak i nabízející pekelné zážitky vyježděným matadorům…

 

Je to zároveň země natolik rozlehlá, že je bezpočet okruhů ke zvážení. Je nutné vždy přihlížet k ročnímu období, aktuálnímu počasí a jeho předpovědi a oblasti kam se vydáváte. Poušť, hory, velehory, mořské pobřeží i oceánské pobřeží. To vše zde najdete. Při cestách na území Sahary jižním směrem, podél Atlantického pobřeží, je navíc přinejmenším rozumné mít čerstvé informace na sporném území Západní Sahary, které je toho času spravované Marokem.

V úvodu ještě pár informací k tomuto nejseverozápadnějšímu území Afriky. Přeskočíme li období prvotních osídlení prokázaných v horách Vysokého Atlasu dostáváme se do období kolem 1000 př.n.l., kdy bylo Maroko celkově úrodným, zeleným územím a dařilo se zde rozvoji zemědělství. Zhruba ve 2.st.př.n.l. se na scéně objevují Féničané, aby je po jejich pádu vystřídali Římané. Ti vládnou oblasti až do 5.st.n.l. a celou oblast (dnešní Maroko a Alžír) mění v poušť díky živelnému kácení lesů, které způsobuje pokles hladiny spodních vod. Místní Berbeři jsou po celou tu dobu víceméně nezávislí a svébytní. Po Vandalech a Byzantincích přichází Arabové a s nimi Islám. V 15.století se čím dál více objevují Španělé a Portugalci, kteří spravují celá města či oblasti. Od 16.století jsou evropské vlivy ještě patrnější, zejména pak francouzský. Moderní dějiny jsou pak o „konkurenčním“ boji o vliv mezi Francií, Británií, Německem, Španělskem i dalšími a to až do let 1955/56, kdy došlo ke zrušení francouzského, potažmo španělského protektorátu. Za své území pokládá Maroko i Západní Saharu, což je obecně nahlíženo jako sporné.

Zpět do současnosti… Přes www.poctiveletenky.cz provozovanými společností Travel Alliance a.s. jsme zajistili letenky z Lipska do Agadiru s leteckou společností Condor a to doslova za hubičku. Týdenní parkování vozu pak v Lipsku vyšlo na 50 Euro. Condor a ještě kupříkladu Air Berlin létají z různých bodů v Německu obvykle v týdenních intervalech. Samotný let (jakož i ten zpáteční) proběhl bez jakýchkoliv zpoždění nebo jiných zádrhelů. Po zhruba 4 hodinách letu jsme ze zimy (přelom Listopadu a Prosince) přistávali, v teplotách odpovídajících příjemnému babímu létu, v marockém přístavním městě Agadir.

Samo město není ničím zajímavé. Dílem i proto, že bylo z velké části srovnáno se zemí během silného zemětřesení v roce 1960. Najdeme tu dlouhou pláž s příjemnou dlážděnou promenádou, restaurace, mezi nimiž lze najít i dobré, pár tržišť a obchodů a plno ubytovacích kapacit široké škály úrovní. Nic nás tu nedrželo ani nepřekvapilo a proto jsme se vrhli, hned druhý den ráno, do hledání pronájmu motorek – který měl být dle průvodců Lonely Planet i Rough Guide hračkou – tak abychom mohli vyrazit na cestu.

Opak byl pravdou. Sehnat jednostopé vozidlo se dalo pouze v kategorii městského skůtru. Terénní motorky téměř nebyly, nebo byly extrémně drahé. Navíc jsme se opakovaně setkávali s tím, že dealeři nabízeli jednu a tutéž motorku: u tří kanceláří po sobě přijel ten samý člověk na tom samém stroji předvést motoristický park kanceláře. A chtěl příliš i po třetí. Těch několik málo motorek k mání se dalo rozdělit do tří skupin dle kubatury a do dvou dle ceny. Nejvyšší skupinou byly obsahy kolem 600ccm jako BMW Dakar nebo Honda TransAlp. Neusmlouvali jsme je nikdy pod 65 USD za den, což bylo rámcem mimo ceny popisované v průvodcích (cca 30 USD) a na něž jsme vytvářeli budget. Proto jsme zacílili na kubaturu 250 (mezi výše zmiňovanou a touto nebylo nic), nicméně k našemu překvapení byla cena stejná jako pro nejvyšší dostupnou třídu. Nejspíš proto, že jediné dvě motorky v této třídě ve městě byly fungl nové Yamahy, které ještě voněly z továrny. Bohužel…

Bohužel nezbylo než sáhnout po tom nejlevnějším a sice Hondách 125 ccm. Ty jsme nakonec usmlouvali na něco kolem 40 USD za den a kus s tím, že jsme museli trochu mlžit s cílem naší cesty. Pronajímatelé totiž varovali před cestou do hor, nebo delšími úseky předem… V každém případě předesílám, že oba stroje přečkali opravdu velký zápřah na ně kladený a nenechali nás ve štychu, i když dostávali co proto. Ano, museli jsme v kopcích mnohem častěji řadit, ale s tím jsme počítali už ve chvíli zapůjčení. V každém případě nedoporučuji vycházet z konkrétní informace v průvodcích na téma „pronájem enduro motorky v Agadiru“ neb věci se mají trochu jinak…

Po převzetí, zaplacení pronájmu motorek a vyřízení formalit jsme se zpakovali z hotelu Ibis s rozhodnutím se v Agadiru dále nezdržovat a vyrazili nedaleko na Sever do surfařského městečka Aourir. To bylo vhodné i coby výchozí bod naší cesty na druhý den ráno. Oceán byl klidnější než Šeberák, v restauracích nepodávali ani pivo, takže jsme času využili k odpočinku a plánování trasy. Akce se žádná nekonala ani na vodě ani na pevnině. Městečko samo je ospalé a význam má pouze pro surfaře, má totiž údajně nabízet nejlepší spoty v širokém okolí. My vlnu nezahlédli….

Plán, který jsme i dodrželi, byl brzy z rána opustit Aourir směrem na Východ, do kopců, k vodopádům městečka Imouzzer. Cesta byla nádherná. Co nevidět jsme vjeli do kopců a jelikož pálilo slunce, elevace nebyla zatím nijak závratná a nedalo se nikdy jet rychleji než 90km/h, brzo jsme se svlékli do triček. To jsme nicméně po dalším nastoupání přehodnotili a vrstvu po vrstvě začali opět přidávat. Scenérie byly dechberoucí strmé skalnaté stěny porostlé vegetací, náhorní planiny, klikatící se cesty a nikde nikdo. Po necelých dvou hodinách jsme vjeli do Imouzzeru, kde se akorát konal výroční trh. Nedalo se dělat nic, k vodopádům jinudy cesta nevedela, museli jsme doslova proskákat davem lidí a nejrůznějších vozidel v sobě zakleslých zhruba 1 km abychom sjeli na odbočku k našemu cíli. Tam jsme po chvíli dojeli a…  A nic. Období dešťů ještě nezačalo, řečiště bylo vyschlé a vodopády nepadali. To s sebou neslo na druhou stranu soukromí, tůně a laguny a zbytky vody byly k mání i tak. Každopádně v období dešťů musí být celá scéna fenomenální…

 

 

 

 

 

 

 

Ve stejný den jsme se vydali ještě do města Taroudant, jež je celé opevněné mocnými hradbami a je pokládáno za výrazně méně turistickou variantu Marrakéši. Cesta sem vedla z poloviny údolím Souss a v tomto úseku nebyla pak ničím než přejezdem. Motání se v horách před tím bylo nicméně vpravdě adrenalinovým zážitkem a chvílemi vyžadovalo odpočinek nejen kvůli fyzičce, ale i na rozjitřené nervy.

Město je skutečně velmi pěkné, za zmínku stojí určitě hradby, stará Kasba, návštěva koželužny – to jen pro otrlé, kůže se louhují v prazvláštních „lázních“ včetně staré velbloudí moči, toulání se v uličkách starého města nebo i jen posedávání u kávy nebo tažínu na centrálním náměstí. Krom zmíněného jsme učinili i jednu velmi pitoreskní zkušenost, kdy nám místní samozvaný průvodce po vjezdu do města skrze bránu v hradbách nabídl své služby a pomohl s hledáním hotelů. Poté, co se nám první tři nelíbili, zeptali jsme se na jeden konkrétní na centrálním náměstí. Chudák začal zděšeně gestikulovat, že tam ne, že je tam jediná nálevna v rádiu desítek kilometrů. Samozřejmě nás to zaujalo, dobrého člověka jsme vyplatili za užitečné rady a vyrazili na prohlídku místa. To co jsme viděli je, bohužel, nesdělitelné. V atriu staletí starého domu na různých krabicích, poschováváni za sloupky, či mřížemi a v temných zákoutích seděli desítky naprostých ztroskotanců. Kdo nekouřil hašiš kouřil kif (konopí) a naopak a všichni se občas odšourali k výdejovému okýnku ve zdi kde se jim dostalo dalšího piva. Časově ani geograficky nezařaditelná scéna, snad Indiana Jones kdesi v orientální špeluňce někdy během světové války. Rozhodli jsme se zde přenocovat, dát si pivo s místními nešťastníky a nasát atmosféru. Lze jen doporučit. Nicméně chce to trochu odvahy a neštítit se…

Další den jsme ještě chvíli věnovali údolí Souss a pátrání po kozách co šplhají po stromech. Skutečně je tomu tak. Je zde endemický strom produkující arganové plody (Argania spinosa), které připadnou místním kozám neodolatelným pokušením. Proto riskují a kopýtky zdolávají strmé kmeny. Občas v téměř sebevražedném úsilí se napást 3 metry nad zemským povrchem se pohupují zavěšeny ve větvích jak vánoční ozdoby. My jsme na ně nakonec narazili poblíž Tioute, které vyniká právě zpracováním plodů Arganu, krásnou zachovalou Kasbou, která se tyčí nad městem, stále ji obývá místní šlechtic a místo je natolik romantické, že se zde v roce 1954 točil film Alibaba a 40 loupežníků.

 

 

 

 

 

 

 

Tata, posádkové město, bylo naším dalším cílem. Přes Igherm v půli cesty, kde jsme narazili na báječnou pekárnu, kde každý kus nejrůznějších koláčů a sladkostí nestál víc než 3 koruny, jsme si užívali cestu pohořím Atlas. Občas jsme jeli vyschlým wádím, občas cestou vyšlapanou vesničany z vesnic, které nebylo nikde vidět, občas po vozůprázdných silnicích. Z Ighermu do Taty jsme úsek téměř sklouzali, z vrcholků jsme sjížděli dlouho do údolí. V Tatě jsme narazili na čistý, levný hotel (Les Relais des Sable) s osvěžujícím bazénem. Stejně tak výběr místních piv (připomínám, že alkohol je často nedostupný i v hotelích) na baru večer a péče recepčního, portýra a „výčepního“ v jedné osobě, který k nápojům nabízel praženou kukuřici na účet domu a dokonce televizi přeladil, po desaté, na břišní tance.

Ranní odpočinek u bazénu, snídaně, a směr Tafraoute. Opět přes Ingherm – Opět se zastávkou na koláč. Rozhodli jsme se jet po staré pistě (středověké kamenité původní cestě). Chvílemi se nám to i dařilo, nicméně to bylo, zejména pak v hřebenových partiích kolem 2000mnm, už hodně silné kafe a často jsme byli vděční za úseky, kde byla alespoň ne přiliš rozbitá silnice. Serpentýny s ďábelskou kadencí, převýšení o stovky metrů na úsecích, které co do vzdálenosti nebyly o moc delší než co o metry do výšky, chvílemi velká zima a poryvy silného větru nám dávali opravdu zabrat. Nicméně odměnou byl průjezd starobylými, dávno opuštěnými vesnicemi, kolem staletí starých kaseb a hradů, oázami a palmériemi, údolími a monumentálními horami. Cestou jsme našli též pěkné terény v korytech sezónních řek nebo savanou podél silnic v údolích, kam jsme rádi sjeli. Na skalách vystupujících z šotoliny pak byly dokonce k nalezení mušle coby pozůstatky pradávného moře, po jehož dně jsme se producírovali.

V každém případě jsme si opět dali do těla a když jsme za úplné tmy sjížděli z hřebenů do cíle, byli jsme momentálně nejšťastnější. Tafraout samotný byl velmi hezký, přičemž jeho úplnou krásu jsme měli odhalit až po rozednění – oáza vklíněná v hluboké rokli mezi majestátnými masivy. Dalo se zde potkat turisty, dát si slušné jídlo jiné než tažin, pivo dokonce na dvou místech nebo nakoupit opravdu pěkné suvenýry. Berberský koberec vám v případě, že si ho nemůžete okamžitě odvézt, dokázali poslat poštou až k domovním dveřím v zámoří. Hotel, který jsme si vybrali (Hotel Salama) byl tak útulný, že jsme se rozhodli zústat dvě noci a další den strávit motovýlety po okolí, které mělo co nabídout – ježdění kamenitou pouští mezi skalami, s nimiž se před cca 30 lety dal Belgičan J. Verame práci a natřel je různými barvami. Po kluzkých skalách, kde nebylo těžké utrhnout přední brzdu s tím, že nejbližší servis Honda byl snad v Casablance, stovky kilometrů daleko. I takovou situaci se podařilo nicméně vyřešit. Za hrst dolarů jsme pořídili páku brzdy na jinou motorku a místní „kovář“ ji pomocí rozbrušovačky upravil během půl hodiny tak, že pasovala akorát.

 

 

 

 

 

 

 

Další den jsme se vydali dle doporučení průvodců na výpravu do nedaleké palmérie. Ta byla opravdu nádherná, úzká rokle vklínění mezi dvoutisícovkami. V údolí potok lemovaný datlovými palmami a bohatou vegetací. Nicméně z několika kilometrů bylo několik desítek. Obtížnost byla vcelku vysoká, respektive cesty byly nevysoké kvality a stoupali a padali strmě nahoru a hned zas dolů. Do toho jednociferné teploty a poryvy větru o síle vichřice, které nás nutili držet se veprostřed cest tak, aby zůstávala rezerva na smýknutí na obě strany. Pekelný, pekelně dobrý zážitek.

Po večeru věnovaném regeneraci sil, nočním spánku a následující snídani sestávající z vaječného tažínu, francouzského pečiva a pomerančové šťávy nás čekal závěrečný úsek k odletu z letiště v Agadiru. Opět jsme se přesvědčili, že cestu jsme naivně a priori považovali za nudnou. Přinejmenším ze dvou třetin byla cokoliv, jen ne nudná. Po vystoupání do vrcholových partií okolních hor jsme se cik cak přibližovali spíš pomalu než rychle k našemu cíli. Po vrstevnici, po hřebeni, na cestě s šotolinou a mnoha set metry strmého pádu většinou po levici se z šimrání v žaludku stala chronická záležitost. Sjezd na hlavní silnici do Agadiru tak byl nakonec vlastně milou změnou. Nuda víceproudé silnice zahlcené provozem pohlazením na duši… A ani Agadir nebyl nakonec tak špatný. Slušné jídlo, pitelné pivo, košer víno, teplá postel… Motorky jsme před vrácením ještě pospravovali pomocí duck tejpu a programu byl konec.

 

 

 

 

 

 

 

Další den odlet do Lipska s leteckou společností Condor. Plni dojmů, samých dobrých. Nelze než návštěvu Maroka vřele doporučit. Jde o kout světa s nádhernými přírodními scenériemi, historickými i jinými kulturními zajímavostmi. Dobrým jídlem, mimo centra velkých center velmi příjemnými lidmi. Je to místo jako stvořené pro cestování na motorce, nicméně nejen na ní. Autem, letadlem, autobusem, třebas i pěšky, je li čas. S aranžováním cesty Vám rádi pomůžeme na www.poctiveletenky.cz